3. Duch

5. března 2012 v 21:05 | An |  Výplody chorého mozku aneb Co s člověkem dokáže intr
Dnes sem dávám už 3. povídku :D Je víceméně věnovaná mojí sestřence :D Užijte si ji :D

Sedím v lavici, čučím nepřítomně z okna. Jak jinak. Venku je tak krásně a my musíme trčet v tomhle ústavu pro mentálně choré (ti choří jsou samozřejmě učitelé). Chjo, kdyby se tu semnou aspoň někdo bavil. Jeden člověk, jeden jediný. Od té doby, co se to stalo, uplynuly už 2 roky, ale pořád se na to nezapomnělo. Tehdy jsem měla aspoň někoho, ale teď už mi tu nezbyl nikdo. Odtrhnu oči od okna, protože mě vyruší nějaká osoba, která právě vešla. Kouknu a koho tam nevidím. Nejhezčí kluk z naší třídy.
"Kde máš ostatní?"
"Nevím… Hledáš někoho konkrétního?" Vím, že je to sebevražda se s ním vybavovat. Kdyby na to přišly ONY, tak mě stáhnou z kůže.
"Vlastně… hledám… tebe." Povytáhnu obočí.
"Mě?… Proč?" zeptám se.
"Viděl jsem tě, jak hraješ na klavír."
"Ty jsi mě šmíroval?" naštvu se.
"Ne, to ne, ale slyšel jsem, jak někdo hraje, tak jsem se šel podívat… A musím uznat, že hraješ pěkně. Proč nehraješ ve školní kapele?"
"Měla bych snad?" zeptám se uštěpačně.
"Jo… jak dlouho hraješ?"
"Od sedmé třídy… asi." usměju se. I on se usměje. Vlastně se usmíval už, jak vešel.
"To je dlouho."
"Ani ne."
"Můžu se tě na něco zeptat?"
"No."
"Proč se s tebou nikdo nebaví? Věčně tě vidím sedět samotnou. Nikdo si tě nevšímá? Proč?"
"To je na dlouhé povídání." najednou je mi zas mizerně.
"Já mám času dost." Ale z chodby se ozve hlas, jakoby někdo tahal kočku za ocas.
"Wookie! Tady jsi. Všude jsem tě hledala." Bože!!
"Ahoj." řekne mdle. Ona si toho však nevšimne, podívá se do třídy a zavrtá do mě oči. Super!
"Proč se bavíš s touhle… nickou?" řekne a zhnuseně si mě prohlédne, jako nějaký odpad.
"Co prosím?" povytáhne nad tím výrazem své hezké obočí.
"Proč se bavíš s touhle nickou?" zopakuje otázku, dívaje se na mě.
"Ona není žádná nicka." Teď to bude ještě horší.
"Prosím tě… Už chápu, ona se ti ještě nepochlubila?" Ztuhnu. On to neví, protože je tu teprve 3 měsíce. Jestli mu to teď řekne, tak jsem v háji.
"S čím?" zeptá se trochu zvědavě.
"No… před dvěma lety…" Naštěstí v tu chvíli zazvonilo, takže musela odejít do své třídy. Ještě, že nejsme spolužačky!
"Posaďte se a nachystejte si papíry."
"Ale pane učiteli, nic jste o testu neříkal." namítne kluk ve fialové mikině, Ryeowook, sedící za mnou.
"Tady jste na střední. Já vám nejsem povinen nic hlásit. Napište si dnešní datum, jméno, příjmení, třídu a skupinu."
"Pokus byl." otočím se na něj.
"No jo… Prosím tě raď, já se neučil." Naštěstí je ten učitel tak zabedněný, že se neobtěžuje chodit po třídě.
"Dík." zašeptá, když jsou testy odevzdané. Nechci se vychloubat, ale zeměpis, ze kterého jsme právě psali, mi jde vážně dobře. Jen se usměju.
***
Vyjdu z budovy školy a sednu si na své obvyklé místo. Nikdo si mě moc nevšímá. Zavřu oči a nechám se ozařovat paprsky poledního slunce. Někdo si ale stoupne přede mě. Který debil, prolétne mi hlavou. Pootevřu oko, a koho nevidím. Náš milý Ryeowook, kterému jsem zachránila život. Jako už mnohokrát.
"Můžu se přidat?"
"Tady je místa dost."
"Děkuju… I za ten zeměpis."
"Nemáš zač."
"Ale mám, bez tvé pomoci bych dostal kouli, jak vyšitou." Jen se tomu usměju.
"Můžu ti něco říct?"
"Hm?"
"Víš, že jsi hezká, když se usmíváš? Sekne ti to víc než ten kakabus, kterého házíš každý den." Pohlédnu na něj. Sedí vedle mě, má zavřené oči a usmívá se. Úchvatný pohled, ale pak mi dojde, co právě řekl.
"Co?" Asi vycítí můj pohled, protože otevře oči a podívá se na mě.
"No co… Tváříš se jako bys někoho chtěla zavraždit… Proč?"
"To je na dlouho." Už se chci zvednout, když mě chytne za ruku.
"Ve třídě chtěla Mia něco říct, ale zrovna zazvonilo… Co se stalo před dvěma lety?"
"DO TOHO TI NIC NENÍ!!!"ů vyletím na něj, vytrhnu se mu a od klusám do třídy.
"Hej…" slyším, ještě než vběhnu do pavilonu.
Když zazvoní a on vejde do třídy, pohlédnu na něj. Tváří se tak smutně. Asi jsem mu ublížila.
"Omlouvám se." řeknu, když prochází kolem mě. Zastaví se v půli kroku a podívá se na mě.
"V poho. Máš pravdu, nic mi do toho není."
"Ne… asi bys to měl vědět, ale ještě to bolí, víš? Dej mi čas do zítřka. Po škole." Usměje se.
"OK."
***
Vycházím ze školy, když se ke mně přidá.
"Hyukkie." překvapeně na něj pohlédnu.
"Ahoj… Můžu tě doprovodit?"
"Jo… Jasně… Ale co tak najednou?"
"Ále. Rozsvítilo se mi v hlavě, a pak… abys zase nešla sama."
"Aha."
"A jak se pořád máš?"
"Ále, radši ani nemluvit."
"Jak to?" pak pochopil. "Promiň."
"V poho… Říkal jsi, že se ti rozsvítilo v hlavě?"
"Jo… Víš, Tess, znám tě už 6 let a až včera jsem si uvědomil, že nejsi schopná toho, z čeho tě všichni obvinili."
"Ach tak."
"Chci ti říct, že nejsi sama. Kdykoli budeš něco potřebovat - promluvit si a tak - přijď za mnou."
"Oh… Děkuju, Hyukkie… Budu si to pamatovat." řeknu dojatě a zaskočeně zároveň. "Jsi první člověk, který mi věří… Ale co tak najednou?"
"Díval jsem se na nějaké fotky z vaší třídy… No a jak jsem se na vás tak díval, tak jsem si uvědomil, že ty bys to nikdy neudělala."
"Byl pro mě vším. Byli jsme nerozlučná dvojka. Už od základky. Pak se to stalo a všichni se ode mě odvrátili." Ani nevím, proč mu to říkám?! Oči se mi zalily slzami.
"Tess?" Rychle jsem párkrát zamrkala.
"Ano?" pocit bolesti, smutku a ztráty však z mého hlasu nezmizel. Musel si toho všimnout, protože mě najednou objal. Chvilku jsem byla zaskočená, ale pak jsem ho také objala a to už mu mé slzy smáčely mikinu.
"Vyplač se. Uleví se ti." Hladil mě po vlasech a po zádech. Už jsem si nepřipadala tak sama. Cítila jsem se ale trapně, že mu brečím na rameni, jak nějaké mimino. Odtáhla jsem se a omluvně na něj pohlédla. To už mi ale podával kapesník. Vděčně jsem se usmála.
***
Čekalo mě velké rozhodování. Mám mu to říct? Uvědomila jsem si, že mu to CHCI říct.
"Wookie?"
"Ano?" otočil se. Poslední hodina skončila a před námi byl týden jarních prázdnin. Netěšila jsem se. Neměla jsem žádná plány a hlavně nebylo s kým plánovat.
"Můžu jít s tebou?"
"Jasně." usmál se na mě tím svým nádherným úsměvem. Málem jsem po něm skočila. Ale udržela jsem se. Ale…
"No tak to ani náhodou!!!" ozvalo se za námi.
Otočili jsme se.
"Vypadni od něj, ty nicko!!!"
"Bože Mio! Nenadávej jí!!" v tu chvíli jsem se ho i trošku bála.
"Ty se jí ještě zastávej, myslela jsem, že mě miluješ!"
"Nezapomeň, že jsem to nebyl já, kdo to ukončil!"
"DEBILE!" chtěla mu dát facku, ale on její ruku zadržel.
"Jsi si jistá tím, co děláš? Uklidni se!"
"Ty mi nemáš, co rozkazovat!!" vytrhla se mu a nasupeně odcházela.
"Co… Co to bylo?" podívám se na něj nechápavě.
"No… Chodili jsme spolu. Hned zezačátku, jak jsem přišel."
"Ja ták."
"A co si mi teda chtěla?"
"Doprovodit tě?"
"Jo, ale určitě to není jen tak, nemám pravdu?"
"Jo, máš. Vlastně jsem ti chtěla říct, že jsem se rozhodla a že ti to řeknu."
"Ah, hm… A nezajdeme někam?"
"Můžeme."
"Tak jo." Duševně jsem se začala připravovat na nadcházející rozhovor.
***
"Kam si sedneme?"
"Já nevím, vyber."
"Co tam"" ukázal do kouta, kde se právě uvolnilo místo. Abyste pochopili, zašli jsme do cukrárny U Palečka.
"Tak… Co si dáš? Zvu tě." řekl, když jsme se posadili.
"Hm…" Ani jsem nemusela brát lístek. "Horké maliny."
"Máte vybráno?" přišla k nám servírka.
"Dvakrát horké maliny." objednal Wookie.
"Hned to bude." 'odklusala'.
"Tak…"
"Tak…" zopakovala jsem po něm. Oba jsme vyprskli smíchy.
"Tak tady to je." přinesla nám naše poháry. Jakmile řekla slovo Tak, začali jsme se smát znovu. Jen na nás nechápavě pohlédla, a pak si řekla: "Ach ta dnešní mládež." a odešla.
Začala jsem pomalu ujídat z poháru. Wook mě pobaveně sledoval.
"Co je?" usmála jsem se.
"Ale… Vážně ti moc sluší, když se usmíváš." Začervenala jsem se.
"Dík."
"To nic." začal jíst svůj pohár.
"Tohle byla naše oblíbená cukrárna. Moje a jeho…" začala jsem vzpomínat. "Dvojka Bordelářů, takovou jsme měli přezdívku. Už od 1. třídy jsme si padli do oka. Bydlel hned naproti přes ulici, takže když jsme něco jeden od druhého potřebovali, tak jen stačilo přeběhnout ulici. To byly časy." Při tomhle jsem se ještě usmívala, ale pak mi úsměv zmizel a vystřídala ho bolest a smutek. "Měli jsme takové tajné místečko. Chodili jsme tam, když nám bylo smutno nebo jsme měli problémy doma nebo ve škole. Za městem je kopec a tam strž. Těžíval se tam dřív pískovec nebo něco takového. Hrozně jsme to tam milovali. Někdy jsme se tam chodili bát. Jednou nebyl nikde k nalezení. Napadlo mě, že bude asi tam. Když jsem ale dorazila, nebyl ani tam. Přistoupila jsem tedy k okraji a…" rozbrečela jsem se, při vzpomínce na tu hrůzu. Wookie si ke mně přisedl, doteď jsme totiž seděli naproti sobě, a obejmul mě.
"Šššš." začal mě hladit po zádech. Bylo to velice uklidňující.
"Ležel tam dole… Myslela jsem, že to jen hraje. Seběhla jsem k němu, byla tam cestička, ale bylo pozdě." To už se mi dočista zlomil hlas a jen jsem brečela. Zbytek už si domyslel.
***
Vyšli jsme z cukrárny. Ještě jsem popotahovala.
"Můžu mít otázku?"
"Ano."
"Jak se jmenoval?" Už, už jsem chtěla vyslovit jeho jméno, když se za námi ozvalo:
"Tess?" Ten hlas mi byl čímsi povědomý. Otočila jsem se a zděšeně koukala na nově příchozího. Bože!!! Já mám snad halušky!!!
Málem to semnou seklo. Podlomily se mi kolena, ale Wookovi paže mě před naražením zadku zachránily. Ujistil se, že se udržím, a tak mě pustil.
"Jsi v pořádku?" Dost trefná poznámka na to, že asi vidím ducha.
"J-jo."
"Jdeme?" Udiveně jsem na něj pohlédla. Díval se na mě ustaraným pohledem. A pak mi to docvaklo. On ho nevidí!! Mé obavy se potvrdily, když promluvil.
"Vidíš a slyšíš mě jen ty. Pro ostatní jsem vzduch." Vyjeveně jsem na něj zírala.
"Tess…? Půjdeme?" zeptal se znovu Wook.
"Běž. Počkám u tebe v pokoji." Pořád jsem se ale nehnula z místa. V hlavě mi vířilo milion otázek.
"Běž!" řekl už trochu ostřeji. To mě probralo. Otočila jsem se na Wooka.
"Děje se něco?"
"Ne, nic, jen… jsem si na něco vzpomněla." Naposledy jsem se ohlédla. Nebyl tam!! Asi vážně nejsem v pořádku.
***
Celá uřícená jsem vletěla do svého pokoje. Nikdo tu nebyl. Takže mám vážně halucinace.
"Blázne." řekla jsem si sama pro sebe a unaveně se svalila na postel.
"Nejsi blázen."" ozvalo se ode dveří. Leknutím jsem nadskočila a všechna únava byla rázem ta tam. Zírala jsem na něj a on mi můj pohled opětoval. Do očí se mi nahrnuly slzy.
"Ach, Tess." řekl, přistoupil ke mně a objal mě ve svém vřelém a voňavém objetí. Ta vůně… tolik se mi po ní stýskalo. Pak na mě ale dolehla drtivá síla skutečnosti.
Odstoupila jsem od něj.
"Co?… Jak?…" nedokázala jsem složit rozumnou větu.
"Ano, jsem to já… Prosím, posaď se… Pokusím se ti to nějak vysvětlit." Okamžitě to semnou praštilo. Teda ne doslova, praštila jsem se jen do hlavy, když jsem si sedala. Jen to zadunělo. Bolestivě jsem si sáhla na to místo. Nabíhala mi tam boule. Super!!
"Jsi v pořádku?" zeptal se ustaraně.
"Asi jo… Jen budu mít pěknou modřinu."
"To je mi líto." Najednou se do mého pokoje vřítila moje milá a hodná sestra Pat, kterou bych nejradši předhodila sousedovic hafanovi. Byly jsme tak rozdílné. Někdy jsem se divila, jak můžeme být rodina.
"Máš uklízet a ne se válet po posteli!!!" rozkřikla se hned.
"Nezaklepala si, to zaprvé a zadruhé mám návštěvu."
"Co? Ty si vážně kráva." a práskla dveřmi.
"Vidím, že se Pat vůbec nezměnila."
Ale… jak to, že tě neviděla?…. No jo… vlastně." plácla jsem se do čela.
"Měl bych se dát do toho vysvětlování, že?"
"No… asi jo." Posadil se na židli naproti mě a spustil: "Přišel jsem, protože už jsem se nemohl dívat, jak se trápíš. Už delší dobu se potuluju po městě, ale až dnes jsem se rozhodl ukázat se ti."
"Ale… potom teda…"
"Jsem něco jako anděl." Nechápavě jsem na něj civěla.
"Co?" No to mě podržte!!! Z kluka, který byl bordelář, se stal anděl???" To mi nešlo jaksi na rozum.
"Já vím, je to asi pro tebe blbost, ale je to tak."
"Ale… jak??" nechápala jsem pořád.
"Tam nahoře" ukázal do stropu "mě pověřili nějakým úkolem." Všechno se mi najednou secvaklo.
"Jakým?"
"Mám… tě… chránit a zároveň…"
"Co?"
"Promiň." Za co se omlouvá? Najednou vstal a přistoupil ke mně.
"Doufám, že mi jednou odpustíš." A s tím mi celý svět zčernal.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama