8. Takový je život

10. dubna 2012 v 19:42 | Annie |  Výplody chorého mozku aneb Co s člověkem dokáže intr
Konečně sem dávám po dlouhé době novou povídku. Nějak nemám nápady na dopsání Výměny. No.. snad se vám bude tahle povídka líbit.Má přes 990 slov, ale tak řekla bych, že po takové pauze je to i dost :D Je taková... no... přečtěte si a posďte sami :D


Stále se ve vzpomínkách vracím k Lin. Proč musela zrovna ona skončit takhle? Copak si to zasloužila? Nikdo si nezaslouží takhle skončit. A zvláště dívka jako ona. Vrazím do nějakého tlusťocha.
"Kam čumíš, kreténe?!" Vrazí mi jednu do zubů až udělám kotrmelec. Cítím, že mi ze rtu příští krev, ale nevšímám si toho. Místo abych mu ránu oplatil, zvednu se a chci odejít, když mě náhle zadrží dvě silné ruce, které patří dvěma namakaným gorilám.
"Kampak chceš jít?" přistoupí ke mně ten tlusťoch.
"Pryč." Cuknu rukama ve snaze dostat je ze železného sevření těch kinkongů. Marně. Jen tím zapříčiním natržení rukávů své mikiny.
"Držte ho. Už dlouho jsem si neužil a tenhle se o to přímo prosí." Zatáhnou mě do nějaké uličky.
"Ne!" chci zakřičet, ale jedna gorila mi dá facana, že se mi z toho zatočí hlava kolem. Otočí mě směrem ke zdi a jejich "šéf" mi strhne kalhoty i s trenkama.
"Prdelka jak malovaná." Pleskne mě.
"Nechte mě být!"
"Nebo co? Co uděláš? Zavoláš maminku?" Vztekle zacukám rukama, ale to mi jen dopomůže k další facce. Slyším rozepínání zipu a pak už cítím jen bolest a odpor.
***
"Jak ti je?"
"Vodu." Zmůžu se jen na tichý šepot.
"Hned." Cítím u úst sklenici. Hltavě se napiju.
"Ať ti nezaskočí." V jeho hlase je stopa smíchu. Konečně otevřu oči a setkám se s pomněnkovým pohledem.
"Kdo jsi?" zeptám se, pořád šeptem.
"Jsem Kibum… A ty?"
"Dongho."
"Co jsi dělal na té ulici?"
"Nic." Sklopím hlavu.
"Kdo?"
"Co kdo?" vzhlédnu.
"Kdo ti to udělal?" V jeho očích se mihne vztek se starostí. "Mě můžeš věřit." Dodá.
"Neznám je."
"Takže jich bylo víc." Řekne si spíš pro sebe, ale i přesto odpovím.
"Tři."
"Kolik ti je?"
"Nejsi trochu zvědavý?"
"Jo, ale nic nenaděláš."
"To asi ne." Povzdechnu si. "18."
"Mě je 25… Jak vypadali?"
"Proč to chceš vědět?! Nic ti do toho není!!" zakřičím, schoulím se do klubíčka a vzlyknu.
"Promiň. Vím, jak se asi cítíš."
"Jo? A jak?"
"Stalo se mi to samé." Nevěřícně na něj pohlédnu.
"Bylo mi 16. Chytli mě tři chlapi. Jeden byl tlustý. Dva mě drželi a ten tlusťoch…" nedořekne a po tváři mu steče slza. Nevšímá si jí a pokračuje: "Chtěl jsem vědět, jak vypadají proto, abych zjistil, jestli to byli ti samí. Nechtěl jsem se tě nijak dotknout."
"Byli." Šeptnu. Slzy už ani nevnímám. Podá mi kapesník.
"Teče ti nudle." Usměju se a vděčně přijmu kapesník.
"Kde to vlastně jsem?" rozhlédnu se po pokoji.
"V mém domě."
"Už nebydlíš s rodinou?" Po tváři se mu mihne stín bolesti.
"Nikdo takový není."
"To je mi líto."
"Nemusí. Už je to dávno. A co ty?"
"Otce jsem nepoznal. Matka i sestra umřely nedávno… Popravily je." Před očima se mi zjeví ta hrozná scéna.
"Proto jsi byl tam?"
"Vracel jsem se z brigády. Dveře byly vykopnuté. A tam… v kuchyni… všude samá krev." Sklopím hlavu. Chvíli je ticho.
"Moje rodina zemřela při autonehodě. Narazilo do nich jiné auto… Nikdy nechytli toho, co to udělal."
"Sdílíme podobný osud."
"Vypadá to tak." Usměje se a mně se ozve můj žaludek.
"Máš hlad." Konstatuje.
"Něco bych si dal." Přiznám.
"Můžeš vstát?" I přes velké obtíže se postavím. Dolní část těla ani necítím.
"Pomůžu ti." Vezme mě pod paží. Syknu bolestí.
"Promiň. Máš tam pěkně velké modřiny." Úspěšně se dostaneme do kuchyně. Opatrně mi pomůže na stoličku, která je ještě navrch vystlaná polštářem.
"Díky."
"Nemáš zač." přejde k velké ledničce.
"Co by sis dal?"
"Co dům dal."
"Jak dlouho vydržíš?"
"Tak 10 15 minut snad jo."
"Tak to jo." Za chvilku se kuchyní line libá vůně slaniny a vajíček.
"Nejsem zrovna profík, ale snad ti bude chutnat." Postaví přede mě jídlo. Mlsně se olíznu a dám se do toho. Už po prvním soustu musím uznat, že vařit umí.
"Uf… Mňamka." Řeknu a spokojeně si poplácám po bříšku. Až teď si uvědomím, že na sobě mám modré pyžamo.
"To jsem rád. Dáš si nějaké ovoce?"
"Bylo- li by jablko?"
"Liboli, bylo by." Rozesmějeme se. Cítím, že ač ho vůbec neznám, je mi v jeho společnosti dobře. Že by to bylo tím stejným osudem? Nejspíš.
"Chytej." Naštěstí mám rychlý reflex, takže stihnu chytit letící jablko, než se střetne s mojí hlavou. Zasyknu bolestí, protože se ozvou modřiny na rukou.
"V poho?"
"Jo." Zakousnu se do jablka.
***
Povídáme si snad pořád. Vzájemně se poznáváme. Jaké máme záliby a tak. Zjistili jsme, že máme stejnou oblíbenou skupinu a další věci. Začínám se cítit jako doma. A to se mi nelíbí. Protože vím, že jednou budu muset odejít.
***
"Ukaž."
"Nebude lepší, když se vysleču?"
"Víš, že jo." Sundám si vrch od pyžama. Obhlédne modřiny, které už pomalu mizí, a namaže je nějakou chladivou mastí.
"Už je to lepší." Lehnu si zpátky na postel.
"Jak dlouho tě můžu ještě takhle… vyžírat?"
"Vyžírat?"
"Nejsem zvyklý na takovou péči… Takže jak dlouho?"
"Já tě ale nevyháním, nepřekážíš mi ani nic podobného… Nechci tu být zase sám."
"Ale každý máme úplně odlišný život. Ty musíš chodit do práce a ne starat se o nějakého kluka z ulice."
"Dokážu obojí."
"Ne!" řeknu a vstanu z postele. "Už jsem se tě naotravoval až až… Kde mám věci?"
"V koupelně." Hlesne jen.
Zatímco on sedí v pokoji, já se vydám do koupelny, najdu své oblečení, převleču se a odejdu. Nechce se mi, ale musím. Třeba mu to nevadilo, ale… Ale? Ale já jsem k němu začal cítit víc než jen přátelství. Vyjdu před dům. Nebe je zatažené. Bude pršet. Super, pomyslím si. Rozhlédnu se a dám se cestou doleva. Neujdu ani dvacet metrů od domu a už se spustí hotová průtrž. Za chvilku jsem promočený až na kost.
"Dongho!" slyším za sebou něčí hlas. Moc dobře vím, že je to Kibum, ale i přesto, co mě k němu táhne, jdu dál. Pleskání bot se přibližuje. Vkročím na silnici.
"Dongho!" Teď to zní spíš zděšeně. Otočím se právě ve chvíli, kdy mi do očí prudce zasvítí světla přijíždějícího automobilu. A pak… tma.

"Dongho!" zakřičím, ale je pozdě. Auto do něj prudce narazí, takže odletí dobrých 10 metrů. Přiběhnu k němu. Ještě dýchá. V očích mě pálí slzy.
"Ki- Kibume." Zašeptá.
"Jsem tady." Řeknu taky šeptem. Vezmu si jeho tělo do náruče a kolébám ho, jak malé dítě. Dívá se na mě těma svýma čokoládovýma očima plnýma bolesti.
"Polib mě." Řekne zřetelně, ale přesto mě tím zaskočí. Od chvíle, kdy jsem zjistil, že nás potkal stejný osud, jsem cítil něco víc než jen pouhé přátelství.
"Prosím." Šeptne a zakašle. Z koutku mu teče krev. Víc už neváhám. Polibek má kovovou příchuť, ale je nádherný. Opět to v něm zabublá a z úst se mu vyřine proud krve.
"Ne! Dongho! Nesmíš umřít!! To ne!" slzy mi tečou proudem.
"Nebreč." Z posledních sil zvedne ruku a otře mi slzy. "Miluju tě." Zašeptá a pak omdlí.
"NE!" zavyju jako postřelený pes. Slyším přijíždět sanitku. Zvedají ho na nosítka a nakládají do sanitky.
"Jste v pořádku?" zeptá se jeden z doktorů. Zavrtím hlavou. Pochopil. Poplácá mě po rameni.
"Uděláme vše, co bude v našich silách."
***
Udělali. Ale málo. Dongho zemřel při převozu do nemocnice na vnitřní krvácení. Dva měsíce jsem nevěděl, co mám dělat. Znali jsme se tak málo.
Proč jsi odešel tak brzo? Tahle myšlenka zůstane navždy nezodpovězena.
***
Stojím před jeho hrobem. Prší. Vracím se obvyklou cestou domů. Když přecházím přes most, podívám se na rozbouřenou hladinu řeky. A v tom mě napadne. Vylezu na zábradlí.
"Nedělej to!" Vybaví se mi jeho tvář. Zavřu oči a skočím.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Terry Terry | Web | 10. dubna 2012 v 19:49 | Reagovat

Wow O_O Doufám, že plánuješ pokračování! Páč pokud ne, tak si mě nepřej! :D Jinak Lin? LIN? Děláš si ze mě srandu?! :D To jméno mám taky v povídce! :D :D Telepatie zase zafungovala :-D :-D :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama