9. Miluju tě!

17. dubna 2012 v 20:43 | Annie |  Výplody chorého mozku aneb Co s člověkem dokáže intr
Po nějaké době je tu opět nová povídka. Je krátká, ale tak víc mě nenapadlo. Bylo by krásné, kdyby se tohle stalo naživo (třeba s někým jiným), ale o tom si já můžu nechat jen zdát. Tahle povídka je... taková... podivná. Ale posuďte sami.


"Já se na to vyseru!" nadávám. Přijdu pozdě do práce- šéf mě zdrbe, chci jít na oběd- zapomněla jsem si peníze doma, ujede mi autobus, jdu tedy pěšky a co se nestane! Začne pršet. A já nemám deštník. Horší už to snad ani být nemůže. Omyl!

"Kreténe zasranej!" zařvu na řidiče, který jel u kraje a naneštěstí tam byla kaluž jak kráva. Super! Hladová a mokrá se doplazím na zastávku. Todle že je zastávka?? Teče sem ze všech stran a to nemluvím o polámané lavičce. Klepu se zimou a říkám si: Proč zrovna já?, když v tom…

"An?" otočím se po hlase a nevěřím svým očím.

"Donghae!" vykřiknu a padnu mu do náruče nehledě na to, že jsem mokrá jak myš.

"Annie." Zachroptí. Pustím ho. Oddechne si.

"Málem si mě umačkala."

"Jejda promiň." Podívám se na mokrou kaňu na jeho bundě. "A za tohle se taky omlouvám."

"To je v pohodě… Ale co tu děláš?"

"Já? Čekám, až mě přijde někdo zachránit." Usměju se.

"No to vidím, že záchranu potřebuješ." Sjede mě kritickým okem a rozesměje se.

"Čemu se jako tlemíš?!" nafouknu tváře. To ho rozesměje ještě víc.

"Tos mi teda pomohl." Zakašlu. Zvážní.

"Měla by ses zbavit toho mokrého oblečení nebo budeš nemocná."

"Pozdě."

"Pojď, já tě zavezu domů."

"Ty si tu autem?" podivím se.

"Ne, přiletěl jsem na rogalu." Uchechtne se. Dojdeme k modrému BMW.

"Pěkný."

"Dík." Nasedneme.

"Kde vlastně bydlíš?"

"Tam kde vždycky."

***

"Změnilo se to tu."

"Změna je život."

"No jo… Mám ti něco připravit, než se převlečeš?"

"Jestli chceš. Asi si rovnou vlezu do sprchy, jestli ti to nebude vadit?"

"Vůbec ne. A co si dáš?"

"Něco připrav."

"Okej."

PO 20 MINUTÁCH

Vylezu z koupelny. Domem se line vůně smažené ryby a hranolků. Vejdu do kuchyně a na stole už je prostřeno.

"Chutná?" zeptá se, když do úst první sousto. Přikývnu.

"To jsem rád." Usměju se.

Sedíme v obýváku.

"Ani jsem se nezeptala, jak žiješ? A s kým?" spiklenecky na něj mrknu.

"Docela to ujde, zrovna mám volno. A s kým žiju? Pořád volný." Povzdechne si.

"Tak povídej." Řeknu a pohodlněji se usadím.

"Měl jsem holku. Nevyšlo to."

"Co se stalo?"

"Našla si jiného. Prý jsem se jí dostatečně nevěnoval. Ale copak já můžu za to, že máme pořád nějaké koncerty a turné?"

"To ne…" připustím.

"Od té doby jsem sám. Vím, jak by asi dopadl můj další vztah." Dodá sklesle.

"Ale no tak." Položím mu ruku na rameno. Přikryje ji tou svou a mírně se usměje.

"A co ty?"

"Pořád sama."

"Pořád?"

"No jo. Nikdo nemá zájem."

"Někdo by se našel." Zašeptá.

"A kdo?"

"Já." Řekne prostě a než se naděju už mě líbá. Vytrhnu se mu a vlepím mu facku.

"Promiň." Stáhne se. Vyběhnu z pokoje a zavřu se v koupelně. Přitáhnu si kolena k hrudi a rozvzlykám se. Já jsem ale pitomá!, nadávám si v duchu. Ozve se zaklepání.

"An?" vstoupí. "Promiň." Zašeptá. "Zvoral jsem to." Sedne si vedle mě. Nevím, co se stalo, ale najednou mám takovou chuť… Přiblížím se k němu. Zmateně na mě pohlédne. Na víc už nečekám a překonám tu malou vzdálenost mezi našimi rty. Přitáhnu si ho blíž, takže se naše těla dotýkají. Obejme mě, až přes tričko cítím jeho vypracované tělo. Líbáme se pomalu abychom se navzájem co nejvíce vychutnali. Odtáhneme se od sebe, až když nám dojde kyslík. Jsme zadýchaní, ale nevadí. Pořád mě drží okolo pasu a já jeho kolem krku.

"Omlouvám se."

"Za co?"

"Za tu facku." jemně přejedu prsty po jeho načervenalé tváři. A jelikož moje ruka odmítá uposlechnout, nechám ji jeho tváři.

"Měla jsi na to plné právo." Sundá moji ruku z jeho obličeje a políbí mě do dlaně. Přitom ze mě nespouští oči. Zvedne mě ze země a odnese do obýváku. Položí mě na gauč a sám si sedne na koberec, tak, aby mi viděl do obličeje. Tváří se smutně.

"Copak?" rukou mu pročechrám vlasy.

"Nemůže být spolu."

"Proč? Protože máš moc práce?"

"I proto, ale další problém je SM." sklopí hlavu

"Ale kuš." jemně ho vezmu za bradu a donutím ho, aby se mi podíval do očí. "Já mám taky hodně práce. A navíc…" zarazím se. Vždyť ani nevím, jestli o mě vůbec stojí. Jako by mi četl myšlenky, sedne si vedle mě a pohlédne mi do očí.

"An… Miluju tě a o to je to horší. Nechci ti ublížit."

"A to jen kvůli SM se semnou nechceš dát dohromady?"

"Prostě ti nechci ublížit."

"Už tím, že tohle říkáš mi ubližuje."

"Tak co mám dělat?"

"Polib mě." řeknu prostě.

"Vážně?"

"Myslíš, že se tě vzdám, když mi řekneš, že máš strach, že mi ublížíš? Promiň, ale na to tě až příliš miluju." dodám a po tváři sjede slza. Nečekaně mě vezme do své náruče a políbí. Tentokrát je náš polibek vášnivý a plný lásky.

"Zkusíme to?" zeptá se, když ukončí náš polibek.

"Jo." Položím si hlavu na jeho hruď a zívnu.

"Měla by ses vyspat."

"Zůstaneš?"

"Můžu."

"Budu ráda."

"A kde se mám uložit?"

"Moje postel je dost veliká."

"Uhm… Nejdřív se ale půjdu osprchovat."

"To bude jedině dobře." usměju se a pustím ho. "Počkám na tebe." Dá mi pusu a pak už slyším, jak pouští vodu a mám chuť si dát ještě sprchu. Představím si jeho mokré tělo a nohy mě samy zavedou ke dveřím koupelny. A dál?, ozve se provokativní hlásek. Stojí tam a nevím, jak dál. Velení se ujme moje druhé (úchylné) já. Otevřu dveře, sundám si pyžamo a odhrnu závěs. Vyvalí se oblak páry.

"An!" vypískne Hae a cudně se zakreje.

"Můžu se přidat?" Jeho počáteční ohromení vystřídá úsměv.

"Ty vždycky."

***

A tak se stalo, že jsme se dali dohromady. Bylo nám fajn. Ale pak se všechno zvrtlo. Jak to bylo dál? To už je jiná kapitola.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Terry Terry | Web | 17. dubna 2012 v 21:20 | Reagovat

A jak to bylo dáááál?? Doufám, že budeš v téhle povìdce pokračovat, páč mě opravdu zajímá, co že se to podělalo :D A náhodou, není to vůbec divný! Mě se to líbí :-) Povedla se ti, a to beze srandy! :-D :-D :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama